mysli snaživé, a zvyk obdivovati se bez odporu této soustavě světa udržoval ji ve školách přese všecku nepřirozenou spletitost, s jakou byla vybudována.
Lze říci, že před touto velikou dobou založení hvězdářství novověkého přirozená filosofie v tom významu, jaký slovo to má míti, sotva existovala. Zkoumáme-li řecké mudrce prvních věků, jejichžto vědecké vědomosti můžeme positivně ač obmezeně oceniti, jsme překvapeni protivou, která jest mezi jemností, jakou vyvinuli v probírání věcí, zázračnými úspěchy, jakých dosáhli v abstraktním rozumování, obdivuhodným důvtipem, jaký prokázali v oborech čistě duševních, a mezi skrovnou péčí, jakou věnovali studiu vnější přírody.
Vyvozovali v jistých případech úsudky nejméně logické ze zásad zevšeobecňovacích, založených na nečetných a špatně pozorovaných faktech; v jiných případech zase s nepochopitelnou lehkovážností zneužívali zásad abstraktních, které byly jen v jejich obraznosti; užívali prostých forem slov, které se nevztahovaly k ničemu v přírodě a z nichž přece vyvozovali, jakoby to bylo tolikéž daných veličin základních vět mathematických, všechny zjevy a zákony, které je spravují. Tak na příklad byli přesvědčeni, že kruh musí býti nejdokonalejším obrazcem, a usuzovali z toho přirozeně, že obíhání těles nebeských musí se
