živly byla sídlem změny; nebe, počínajíc kruhem měsíčným, bylo nezměnitelné a neporušitelné.
Pohyby nebeské byly upraveny zákony, které jim byly vlastní, a neměly nijakého vztahu k těm, kterými se řídí země.
Táhnouc takto hranici mezi mechanikou nebeskou a zemskou filosofie kladla jednu mimo pole vyzkumů pokusných; zamezovala pokroky druhé stavíc principy založené na všímání neúplném, které nezasluhovalo ani jména pozorování. Astronomie tudíž po věky byla dále pouhou vědou památek, v nichž theorie nebyla k ničemu, leda k pokusům na urovnání neshod pohybů nebeských s domnělým zákonem stejnoměrného kruhového otáčení, jejž jediný pokládali za srovnalý s dokonalostí ústrojí nebeského.
Odtud nestvůrná, odporů plná soustava domnělých pohybů slunce, měsíce a oběžnic v kruzích, jejichž středy kladeny do jiných kruhů, které opět byly v jiných a tak dále, až konečně, když pozorování stávalo se přesnějším a epicykly neustále se množily, nesmyslnost soustavy tak zmatené stala se makavou.
Vyslovovány pochybnosti; a posměšky Alfonsa Kastilského (r. 1252) dodaly jim síly, které by nebyly jinak nabyly v době, kdy tak málo lidí odvažovalo se mysliti svobodně. Tento panovník, který zanechal koruny pro
