146
„Jsou jiní filosofové, podotýká Aristoteles, kteří připouštějíce, že země jest postavena ve středu, dávají jí otáčeti se o sebe kolem pólu, který prochází pravidelně vesmírem, jakož se čte u Timaia.“ Aristoteles chce říci „kolem své osy“. V tom případě šlo by tu o denní pohyb otáčivý.
Domněnka o denním pohybu jest potírána důvody vzatými z padání těles, která by musila v tom případě padati vždy ku středu všehomíra nedbajíce posunutí země. Střed všehomíra jest nutně týž jako střed země. „Žádná část země nemůže býti zanesena daleko od středu, tím méně může se od něho vzdáliti země.“[1]
Úhrnem výklady Aristotelovy shrnují se v tyto velmi logické vývody: země jest ve středu světa, poněvadž tam jest její přirozené místo; jest nepohyblivá, protože není přitahována žádným bodem všehomíra; obloha hvězdná potřebuje toliko pravidelného pohybu denního, aby došla svého cíle, a proto se otáčí pravidelně, oběžnice mají zastávky a couvání, protože pravidelný pohyb by jim nedostačil, aby vykonaly své otáčení. Tak jest vše co nejlépe zařízeno.
Ačkoli se rozhodli pro mínění o nehybnosti země, Aristoteles i Ptolemaios myslili přece na mínění opačné a přetřásali je.
- ↑ Aristoteles, 1 c. kap. XII., § 7.
