100
díc k jejich středu. Tak zdály se zákony přírodní zachovány. Stanovil, že prostřední vzdálenost od měsíce k zemi jest 60 a půl těch poloměrů[1] a že poloměr největšího nadkruží jich má 5 a jednu šestinu.
Hvězdář polský hledal vzdálenost slunce methodou Ptolemaiovou, která jest vzata z měření zatmění; našel, že má 1179 poloměrů zemských. Ptolemaios našel 1210 a Albategnius 1146, Tycho potom 1182. Regiomontanus obdivuje se této shodě v řešení úkolu tak nesnadného. Ale užívá-li se též methody a pozorování nevalně přesnějších, dojde se shody v bludu jako v pravdě.[2]
Koprník stejně vypočítal zdánlivé průměry slunce a měsíce, aniž dospěl míry přesnější než byly míry přijaté za jeho doby.
Ve příčině zatmění hledal s druhé strany délku stinného kužele, jejž země tvoří za sebou; vypočítal ji na 265 poloměrů zemských, a poměr průměru tohoto stínu ku průměru měsíce jako 403 ke 150.[3] Všecko to určování
- ↑ To jest bez mála vzdálenost určená měřením novověkým, kteráž obsahuje 60·27 poloměrů zemských.
- ↑ Dle novověkého měření vzdálenost slunce jest 23400 poloměrů zemských čili 149 milionů kilometrů.
- ↑ Stinný kužel, jejž tvoří země za sebou na opačné straně od slunce, má 108·5 průměrů naší koule zemské čili 345.000 mil. Tam končí se hrotem. V prostřední vzdálenosti od měsíce stín země jest o něco více než dvakrát (2·2) širší než měsíc.
