na vystupující bradě. V této tváři bylo něco z Napoleona III., ale také něco z tváře Don Quixotovy. A přece zase něco, co připomínalo typ anglického, venkovského šlechtice, smělého, živého a na volném vzduchu se pohybujícího muže, který miluje psy a koně. Jeho pleť byla rudá v barvě temného květináče, což bylo způsobeno sluncem a větrem. Jeho obočí byla chumáčovitá a svislá a to dodávalo jeho přirozeně chladným očím vzezření skoro divokého. Tento dojem byl ještě zvyšován jeho mocným a zbrázděným čelem. Postavy byl sice sporé, avšak jeho tělo jevilo velmi silnou konstrukci. A v pravdě dokázal, že málo mužů z Anglie bylo schopno námahy tak vytrvalé. Jeho výška dosahovala něco málo přes šest stop, ale zdál se býti menší, a sice pro zvláštní zaokrouhlení svých ramen. Takový byl slavný lord John Roxton, který tu seděl proti mně, kousaje úsilovně do svého doutníku a pozoruje mne mlčky a dlouze, což mne uvádělo v rozpaky.
»Nuže,« pravil konečně, »přišli jsme a vykonali jsme to, milý hochu.« (Poslední slova vyslovil rychle jako slovo jediné.) »Ano, vrhli jsem se do toho — vy a já. Myslím si teď, že když jste šel do oné dvorany, neměl jste ani zdání o něčem podobném — jak?«
»Ani jsem na nic nepomyslil.«
»A stejně bylo i u mne. Neměl jsem ani tušení. A teď tu sedíme, až po krk v bryndě. Vždyť jest tomu právě tři týdny, kdy jsem přišel z Ugandy a najal jsem ve Skotsku honitbu
