manů a athletů dneška. Temně modré veslo, křižící se s veslem jasně růžovým, oznamovalo starého člena anglických veslařských klubů a končíře a boxerské rukavice nad nimi a pod nimi byly nástroji muže, jenž jimi dobyl přední nadvládu. A jako vynikající ozdoba visely kolem síně řady vyčnívajících hlav zvěře, a sice nejkrásnější kusy ze všech koutů světa se vzácnou hlavou bílého nosorožce od Lado Enclave, který nad nimi schlipoval svůj nadutý pysk.
Uprostřed drahocenného červeného koberce stál stůl z doby Ludvíka XV. v barvě černé se zlatými ozdobami, překrásná to starožitnost, teď však svatokrádežně znesvěcena stopami po sklenicích a jizvami po zbytcích doutníků. Na stole stál stříbrný podnos s kuřáckým náčiním a lesklým podstavcem pro lihoviny, z něhož vzal můj hostitel láhev a nalil, přidav z vedle stojícího syfonu sodovky, do dvou vysokých sklenic. Když mně pokynul ke křeslu a když přede mne postavil občerstvení, podal mi dlouhý, hladký, havanský doutník. Potom, posadiv se proti mně, díval se na mne dlouho a upřeně svýma podivnýma, stále se přimhuřujícíma, avšak neohroženýma očima. Byly to oči barvy světle modré, barvy to ledovcového jezera.
Skrze tenký závoj dýmu ze svého doutníku pozoroval jsem podrobnosti tváře, jež mně již byla známa ze mnohých fotografií — silně zahnutý nos, vpadlé, jako unavené tváře, temně narudlé vlasy, na temenu hlavy řídké, vlnité, mužné kníry a malý, útočný chumaček vousů
