bylo dojista stejně vhodné, kdyby se takové výpravy súčastnil také některý člen tisku.«
»Navrhuji tedy,« řekl profesor Challenger, »aby tito dva pánové byli zvoleni jako zástupci tohoto shromáždění a aby doprovodili profesora Summerleea na jeho výzkumné cestě a aby pak podali zprávu o pravdivosti mých sdělení.«
A tak uprostřed výkřiků a volání byl náš osud rozhodnut a já jsem se ocitl v lidském proudu, který mne strhl a unášel ke dveřím, při čemž moje mysl byla jako otupena ohromnou novou úlohou, jež se přede mnou tak náhle vytýčila. Když jsem vyšel ze dvorany, spatřil jsem dole na dlažbě na okamžik proud smějících se studentů a pak nějakou ruku, mávající těžkým deštníkem, která se zvedala a padala do jejich středu. A potom, za hlučného volání a bolestných výkřiků vyjel elektrický automobil profesora Challengera od kamenného roubení a já jsem kráčel pěšky pod stříbrnými světly Regent Street, zaměstnávaje se myšlenkami na Claudii a jsa zvědav na svoji budoucnost.
Náhle se dotkl někdo mého lokte. Obrátiv se, hleděl jsem do veselých a velitelských očí onoho vysokého, štíhlého muže, jenž se přihlásil dobrovolně, že mi bude soudruhem při našem podivném úkolu.
»Myslím, že jste pan Malone,« pravil. »Budeme tedy společníky — jak? Můj byt jest právě naproti. Snad byste byl tak laskav a věnoval byste mi asi půl hodiny, neboť jest několik věcí, které bych vám velmi nutně chtěl říci.«
