Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/86

dosud žíti. Tito tvorové jsou opravdu, jak pan Waldron řekl, našimi předchůdci, a nejen to, jsou také, mohu-li se tak vyjádřiti, našimi předchůdci současnými, které můžeme dosud najíti s celou jejich ohavnou a nebezpečnou povahou, jestliže máme jenom dosti síly a vytrvalosti, abychom vypátrali jejich doupata. Tvorové, o nichž jsme se domnívali, že náleželi jenom době jurské, netvorové, kteří by vyplenili a pozřeli naše největší a nejdivější ssavce, existují dosud.« (Výkřiky: »Podvod!« »Dokažte to!« »Jak pak vy to víte?« »To jest otázkou!«) »Jak to vím já, tážete se mně? Vím to proto, poněvadž jsem některého sám viděl.« (Potlesk, hluk a hlas: »Lháři!«) »Že jsem lhářem?« (Všeobecný veselý a hlučný souhlas.) »Slyšel jsem snad někoho, kdo by řekl, že jsem lhářem? Chtěla by snad osoba, která mne nazvala lhářem, laskavě vstáti, abych ji poznal?« (Jiný hlas: »Zde jest, pane!« A nějaký neškodný, malý človíček s brejlemi, který se zuřivě bránil, byl vyzdvižen ve skupině studentů.) »Odvážil jste se nazvati mne lhářem?« »Ne, ne, pane!« křičel obžalovaný a zmizel jako kašpárek v krabičce. »Jestliže někdo v této síni se odvažuje pochybovati o mé pravdomluvnosti, potěšil bych se velice, kdybych po přednášce s ním mohl promluviti několik slov.« (»Lháři!«) »Kdo to řekl?« (A poznovu byl onen nevinný muž, zoufale se vzpouzející, vyzvednut do vzduchu.) »Jestliže tam půjdu mezi vás — — —« (Všeobecný sbor: »Pojď, Karličko, pojď!«, což přerušilo na několik oka-