ného, aby mne obtěžoval, příjmu ho s jezdeckým bičíkem. Avšak spoléhám na vás, že nic z toho se neobjeví v tisku. Dobře! Tedy ve dvoraně zoologického ústavu o půl deváté večer.«
Když mně pokynul při odchodu z pokoje, měl jsem ještě poslední dojem jeho rudých tváří, modročerných, vlnících se vousů a nesnášenlivých očí.
Kapitola V.
Otázku!
Když jsem se zase octnul v Enmore Parku, cítil jsem se býti vzhledem k tělesným otřesům, udavším se při mém prvém setkání s profesorem Challengerem a také vzhledem k otřesům duševním, jež po prvně uvedených následovaly, novinářem trochu zahanbeným. V mé bolící hlavě zavládala jediná myšlenka, že totiž v povídce tohoto muže byla pravda, že tato pravda byla ohromné důležitosti, a že by naší »Gazettě« dopomohla k nepřehledným výtiskům, když bych mohl obdržeti svolení, abych užil profesorova sdělení. Na konci ulice na mne čekala drožka. Vlezl jsem do ní a vracel jsem se do redakce. Mc. Ardle byl jako obyčejně na svém místě.
»Nuže,« zvolal zvědavě, »jak to dopadlo? Myslil bych, mladíku, že jste byl ve válce. Ani mně neříkejte, že se na vás vrhl.«
»S počátku jsme se trochu neshodli.«
