Dovolte, abych vám představila svého manžela.«
Jak jest lidský život směšný! Zpozoroval jsem, že se mechanicky ukláním a že podávám ruku nějakému malému muži s nazrzlými vlasy, jenž se krčil hluboko ve křesle, kteréž bývalo kdysi zasvěceno jenom mně. Ukláněli jsme se a šklebili jsme se pak na sebe.
»Otec nás nechává bydliti zde. Náš dům se zatím připravuje,« řekla Claudie.
»Ach, tak,« řekl jsem.
»Neobdržel jste tedy mého dopisu který jsem poslala do Pary?«
»Nikoliv, neobdržel jsem žádného psaní.«
»Ach, jaká škoda! Bylo by to vše vysvětlilo.«
»Vždyť jest již vše vysvětleno,« řekl jsem.
»Williamovi jsem pověděla o vás vše,« pravila. »Nemáme mezi sebou tajemství. Tolik toho lituji. Avšak, nemohlo to býti přece tak hluboké, že ne, když jste mohl odejíti na druhý konec světa a zanechati mne zde v opuštěnosti? Nehněváte se přece, že ne?«
»Ne, ne, vůbec ne, Myslím však, že již půjdu.«
»Přijměte trochu občerstvení,« řekl malý mužík a dodával potom jaksi důvěrně: »Je to vždycky takhle, že ano? A musí to tak býti, když není dovoleno mnohomužství — jest to jediným východiskem — to přece chápete.« Pak se zasmál jako idiot, zatím, kdy já jsem kráčel ke dveřím.
Sotva jsem jimi prošel, již mne napadlo ná-
