»Doktor Illingworth (se smíchem): ‚Beze vší pochyby.’
»V této chvíli to bylo, kdy vznikla sensace tohoto večera — sensace tak dramatická, že v celé historii vědy není jí rovno. Profesor Challenger zvedl ruku do vzduchu jako by dával znamení a ihned po té jsme zpozorovali svého soudruha, pana E. D. Malonea, který vstal a kráčel k pozadí podia.
Za okamžik později se objevil v průvodu obrovského černocha. Oba muži nesli velikou čtyřhrannou bednu. Bylo zřejmo, že jest velice těžká. Přinesli ji v popředí a postavili ji před profesorovo křeslo. Ticho bylo takové, že se neozvalo v celém obecenstvu ani hlásku a každý byl zaujat divadlem před sebou. Profesor Challenger odtáhl víko bedny, které se dalo zasunovati. Nahlédnuv dovnitř, luskl několikrát prsty a se sedadel novinářů bylo slyšeti, že řekl: ‚Pojď tedy, krásné zvířátko!’ A řekl to hlasem lichotivým. O chvíli později se ozval chřestivý a škrablavý zvuk a nejodpornější a nejděsnější zvíře se objevilo z vnitra bedny a posadilo se na jednu její stěnu. I nepředvídaný pád vévody z Durhamu do orchestru, který se udál v této chvíli, nedovedl odvrátiti pozornosti velikého obecenstva, jež bylo jako zkamenělé. Hlava onoho tvora se podobala nejdivějšímu chrliči u gotického okapu, jaký by mohla vymysleti obrazotvornost nějakého šíleného, středověkého stavitele. Tato hlava byla zlomyslná, děsná, byly v ní dvě malé, rudé oči, které hořely jako kou-
