dý člověk nezbadatelného věku, oděný v pilotskou kazajku a hnědé, kožené spodky. Později jsem zvěděl, že to byl šofér, jenž občas vyplňoval zde místo v mezerách mezi uprchlými sluhy, jichž byla dlouhá řada. Prohlížel si mne od hlavy do paty, pronikavýma, světlemodrýma očima.
»Jste očekáván?« tázal se.
»Dle úmluvy.«
»Obdržel jste psaní?«
Vyňal jsem obálku.
»Dobře!« Zdál se býti člověkem, který nepromluví zbytečného slova. Když jsem kráčel chodbou za ním, byl jsem náhle zastaven malou ženou, jež vyšla z jedněch dveří, které, jak jsem později uhodl, vedly do jídelny. Byla to dáma živého vzezření, čiperná a temnooká a podle její tváře byla spíše Francouzkou než Angličankou.
»Na okamžik, prosím,« řekla. »Austine, můžete počkati. Vstupte sem, pane. Směla bych se vás otázati, zdali jste se s mým manželem setkal již dříve?«
»Nikoliv, milostivá paní, dosud se mi té cti nedostalo.«
»Dovolte tedy, abych se vám omluvila již napřed. Musím vám říci, že jest osobou naprosto nemožnou — naprosto nemožnou. Když jste byl varován, budete spíše hotov něco prominouti.«
»To jest od vás, milostivá paní, velmi prozíravé.«
