se měl vlastně se svými soudruhy starati ve dne v noci a vymýšleti nějaký prostředek, kterým bychom se mohli navrátiti do zevního světa? Odpovídám k tomu, že mezi námi, nebylo ani jediného, kdo by k tomuto cíli nepracoval, že však naše práce byla marná.
K jedné skutečnosti jsme však velmi rychle dospěli. Byla to okolnost, že Indiáni nechtěli učiniti nic k naší pomoci. V každém jiném směru byli našimi přáteli — skoro bych mohl říci, našimi oddanými otroky — ale když jsme navrhli, aby nám pomohli zhotoviti, a přenésti nějaké prkno, které by překlenulo propast, anebo když jsme si přáli, aby nám dali řemeny nebo lianové provazy, z nichž by bylo možno uplésti lano, které by nám pomohlo, setkali jsme se s dobromyslným, avšak neoblomným odmítnutím. Obyčejně se smáli, mrkali očima a potřásali hlavami. A tak to skončilo vždy. Ba i sám starý náčelník nám vycházel vstříc se stejným, zatvrzelým odmítnutím a pouze Maretas, onen mladík, kterého jsme zachránili, se díval na nás významně a řekl nám posuňky, že ho souží okolnost, že naše přání jsou zamítána. Již od našeho velikého vítězství nad lidoopy se na nás dívali jako na bytosti vyšší, nadlidi, kteří měli v rourách svých podivných zbraní vítězství a věřili, že pokud u nich zůstaneme, bude je doprovázeti štěstí. Každému z nás byla dobromyslně nabídnuta malá žena s rudou koží, spolu s vlastní jeskyní, jestliže jenom zapomeneme svého národa a zůstaneme navždy na vysočině.
