Jenom jedné věci jsme litovali, totiž že musíme opustiti svůj starý tábor. Litovali jsme nejen zásob které tam zůstaly, ale také proto, že jsme tím ztráceli spojení se Zambem, jenž byl naším pojítkem se zevním světem. Avšak měli jsme přec dobrou zásobu nábojů a veškeré naše pušky a tak bylo o nás alespoň na nějakou dobu postaráno a pak jsme také doufali, že se nám naskytne příležitost k návratu a že zase obnovíme svoje spojení s černochem. Slíbil nám věrně, že zůstane, kde byl, a nepochybovali jsme, že na jeho slovo můžeme spoléhati.
Za časného odpoledne jsme se dali na cestu. Mladý náčelník kráčel v čele, jako náš vůdce, ale zdráhal se rozhorleně nésti jakékoliv břemeno. Za ním šli dva zbylí Indiáni, nesouce na zádech náš nepatrný majetek. A my čtyři běloši jsme kráčeli vzadu s nabitými a připravenými puškami. Když jsme vyrazili, ozvalo se za námi z tichých lesů náhle hrozné vytí lidoopů, které mohlo znamenati buďto jásavé vítězství, že odcházíme, anebo skřeky, projevující opovržení nad naším útěkem. Ohlédnuvše se, viděli jsme pouze hustou oponu stromů, avšak ono protáhlé ječení nám sdělovalo, kolik našich nepřátel číhá mezi nimi. Ale přes to jsme nezpozorovali nijakých známek, že bychom byli pronásledováni, takže jsme záhy dospěli do oteveřné krajiny a mimo jejich moc.
Když jsem tak cupal jako nejposlednější v řadě, nemohl jsem se zdržeti smíchu, pozoruje zevnějšek svých tří soudruhů, kteří šli přede
