než jsem zpozoroval podle obezřelých pohybů lorda Johna, že musíme býti velmi blízko u svého cíle. Pokynul mně, abych zůstal tiše ležeti a sám se plížil vpřed. Za minutu byl zase zpět a jeho tvář se chvěla chtivostí.
»Pojďte!« pravil, pojďte rychle! Doufám, že jsme se nezpozdili!«
Cítil jsem, jak se chvěji nervosním rozčilením, když jsem lezl dále ku předu a když jsem se položil vedle něho. Díval jsem se skrze křoví na mýtinu, jež se před námi rozkládala.
Byl to pohled, kterého nezapomenu až do smrti — tak byl podivuhodný, tak nemožný, že ani nevím, jak jej mam vylíčiti anebo jak za několik let mu dovedu uvěřiti, jestliže budu ještě na živu, abych se mohl zase jednou posaditi do křesla v »Klubu Divokých« a dívati se na zahnědle šedou prázdnotu pobřeží. Vím, že se mi pak bude vše zdáti divokým snem nebo viděním v horečce. Avšak chci to vše popsati teď ihned, dokud to mám ještě ve svěží paměti a alespoň jeden člověk, totiž ten, který leží vedle mne ve vlhké trávě, bude věděti, zdali jsem lhal.
Před námi ležel širý volný prostor — měřil v průměru asi sto metrů — byl pokrytý všude zelenou travou a nízkým kapradím, které rostlo až na samý okraj skalin. Kolem této mýtiny byl polokruh stromů s podivnými chatrčemi, vystavěnými z listí, nakupeného na sebe mezi větvemi. Nejlépe by to asi vysvětlilo porovnání, že to bylo hnízdiště, ve kterém však bylo každé hnízdo malým domkem. Vchody do těchto
