Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/238

Tato stránka byla zkontrolována

se dříve nesetkali a pozoroval jsem jejich původní život. Cestou jsem uvažoval, že jen málo lidí na světě prožilo noc tak podivnou a že také málo kdo mohl za jedinou noc přidati tolik nových zkušeností k lidskému vědění.

Lopotil jsem se cestou vzhůru, uvažuje v mysli o těchto věcech a dospěl jsem k jednomu místu, které bylo asi na půl cestě domů, když se moje pozornost obrátila k mému postavení, jakýmsi zvláštním hlukem, jejž jsem slyšel za sebou. Znělo to jako zpola vrčení a zpola mručení, znělo to tiše, hluboce a nejvýš hrozivě. Bylo jisto, že jest mi na blízku nějaký podivný tvor, ačkoliv jsem nic neviděl. Avšak přece jen jsem více přidal do kroku. Ušel jsem asi půl míle když jsem náhle zaslechl, že se onen zvuk opakoval, stále za mnou, ale teď hlasitěji a ještě hrozivěji než dříve. Srdce mi přestávalo bíti, když mně mozkem probleskla jistota, že toto zvíře, ať bylo jakékoli, mne pronásleduje. Kůže po celém těle mne zamrazila a vlasy se mi při této myšlence ježily. Že se tyto obludy mohly vzájemně trhati na kusy, to bylo částí jejich podivného zápasu o život, avšak, že by se mohly vrhnouti na moderního člověka, že by mohly stopovati a zúmyslně honiti vládnoucí lidskou bytost, bylo myšlenkou hrůznou a ohromující. Vzpomněl jsem si zase na krví potřísněnou tlamu, kterou jsme viděli při svitu pochodně lorda Johna, jako nějakou hrůznou visí z nejhlubšího kruhu Danteova pekla. S chvějícími se koleny jsem se zastavil a díval jsem