Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/231

Tato stránka byla zkontrolována

byl chtěl vrátiti do tábora, abych si vyměnil zbraň, mohl jsem sotva doufati, že bych tam vešel a zase odešel, nejsa spatřen. V takovém případě bych pak musil vysvětlovati a můj pokus by již nebyl zcela mým. Proto, po krátkém váhání jsem sebral svoji odvahu a pokračoval jsem ve své cestě, drže svoji nepotřebnou pušku pod paží.

Temnota v lese byla děsivou, avšak mnohem horší byla bílá, tichá záplava měsíčního světla a to na volné mýtině iguanodonů. Díval jsem se tam, jsa ukryt mezi křovím. Ale neviděl jsem ani jediné z oněch velikých zvířat. Bezpochyby smutná zkušenost, která jedno z nich potkala, zahnala je z jejich obvyklého pastviště. V zamlžené a jako stříbrem protkané noci jsem neviděl ani stopy po nějakém živém tvoru. Odhodlal jsem se tedy a přeběhl jsem rychle přes mýtinu a v džungli na druhé straně jsem se dal nanovo podél potoka, jenž mně byl vůdcem. Byl to společník veselý, bublal a šplýchal ve svém toku jako onen drahý potůček se pstruhy v mé domovině, ve kterém jsem za svého chlapectví lovíval za noci ryby. Jakmile jej budu sledovati, musím dojíti až k jezeru a když se jím budu říditi na zpáteční cestě, dojdu zase do tábora. Častěji jsem jej ztratil z dohledu pro husté a spletité křoviny, avšak nevzdálil jsem se od něho alespoň z doslechu, neboť pak mne vedl jeho šplýchot a bublání.

Když jsem postupoval trochu níže, stával se les řidčím a potom jenom křoviny, mezi nimiž