stvím na stromě nenáležitě rozrušen a zdálo se mi, že jest naprosto nemožno, abych usnul. Summerlee byl na stráži a seděl skrčeně u našeho malého ohně, vypadaje jako podivná, hranatá postava. Držel svoji kulovnici napříč přes kolena, při čemž se jeho kozlí brada kývala sem a tam, jak klímal, skláněje únavou hlavu. Lord John, zahalený do jihoamerického ponča,[1] které teď nosil, ležel tiše, kdežto profesor Challenger chrápal vrčivě a chřestivě, až se to ozývalo lesem. Měsíc v úplňku svítil jasně a vzduch byl svěží a chladný. Jaká by to byla procházka v takové noci! A pak mne náhle napadla myšlenka: »A proč bych nešel?« Kdybych se mohl tiše vyplížiti, kdybych snad mohl proniknouti až k ústřednímu jezeru a kdybych se snad vrátil ke snídaní s nějakými zprávami o onom místě — zda-li by mne v takovém případě nepovažovali za společníka ještě cennějšího? A když by pak Summerlee zvítězil se svou myšlenkou a nalezli bychom prostředky k uniknutí, mohli bychom se vrátiti do Londýna se svěžími a prvními zprávami o tajemství této planiny, do níž bych byl pronikl jako jediný ze všech lidí.
Myslil jsem na Klaudii a na její slova, »že nás hrdinské činy všude očekávají.« Zdálo se mi, že slyším její hlas, jak to kdysi řekla. Vzpomněl jsem také na Mc. Ardlea. Jaký by to byl třísloupcový článek v našem listu! A základ k mému životnímu štěstí by byl položen! Místo
- ↑ Bavlněný plášť. Pozn. překl.
