a palcem a všemi směry z ní vystříkla krev. Můj výkřik ošklivosti přivolal oba profesory ke mně.
»Velmi zajímavé,« pravil Summerlee, skláněje se nad moje lýtko. »Bylo to ohromné klíště, které myslím, není dosud zařaděno.«
»První ovoce našich prací,« řekl Challenger svým pedantickým a hlučným způsobem. »Nemůžeme nic jiného než nazvati je Ixodes Maloni.[1] Nepatrná nepříjemnost, že jste byl bodnut, milý mladý příteli, nemůže vyvážiti slavnou výsadu, že vaše jméno bude zapsáno v nesmrtelných spisech přírodovědeckých — tím jsem si jist. Na neštěstí jste tento krásný exemplář rozdrtil v okamžiku, když se sytil.«
»Taková špinavá havěť!« vykřikl jsem.
Profesor Challenger zvedl v odporu svoje silné obočí a položil mi na rameno svoji tlapu, jako by mne chtěl uklidniti.
»Měl byste pěstovati vědecké oko a neodvislý vědecký rozum,« pravil, »Člověku filosofické povahy, jakým jsem sám, jeví se klíště se svým sosákem v podobě nožíku, a se svým nabubřelým břichem tak krásným dílem přírody jako páv, nebo třeba severní záře. Bolí mne, když vás slyším mluviti o něm způsobem tak znehodnocujícím. Avšak zajisté si dovedeme opatřiti nějaký jiný exemplář, budeme-li pilni.«
»O tom nepochybuji také,« pravil Summer-
- ↑ Klíště Maloneovo. Poznámka překl.
