Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/166

Tato stránka byla zkontrolována

si zase odechl, byl neobyčejný rozhled přes krajinu, kterou jsme přešli. Zdálo se, jako by před námi ležela cela brasilská rovina. šířící se dále a dále, až konečně mizela v nejasné modré mlze na nejzazší obzorovité čáře. V popředí bylo dlouhé stoupající území pokryté skalami a poseté stromovitými kapradinami. Dále, ve střední vzdálenosti, viděl jsem, dívaje se přes sedlovitý pahorek, žlutavou a zelenavou spoustu bambusů, kterou jsme prošli a pak postupně se rostlinstvo množilo, až konečně tvořilo onen obrovský les, šířící se v dál, pokud oko mohlo dohlédnouti v délce dobrých dvou tisíc mil.

Opíjel jsem se ještě tímto překrásným panoramatem, když se ruka profesorova položila těžce na moje rameno.

»Dívejte se tímto směrem, mladý příteli,« pravil. »Nepohlížejte nikdy zpět, ale vždycky jen k našemu slavnému cíli.«

Rovina vysočiny byla, jak jsem viděl, obrátiv se, naprosto v téže výši jako místo, na kterém jsme stáli, a zelená obruba keřů, promísena tu a tam stromy, byla tak blízko, že bylo nesnadno uvěřiti, jak zůstávala nedostupnou. Podle hrubého odhadu byla propast asi čtyřicet stop široká, ale jak se mi zdálo, mohlo to býti také čtyřicet mil. Ovinul jsem ruku kolem kmenu stromu a naklonil jsem se nad propastí. Daleko dole i byly malé, temné postavičky našich sluhů, dívajících se vzhůru na nás. Stěna byla naprosto strmá a právě takovou byla i stěna protější.