které byly laikovi právě tak srozumitelné, jako čínština.
Šestého dne jsme dokončili naši kruhovitou cestu kolem skal a octli jsme se zase u svého prvého tábořiště, blíže osamoceného, skalního jehlance. Tvořili jsme teď společnost zklamanou, neboť nic nemohlo býti podrobnějšího našeho pátrání a bylo naprosto jisto, že zde nebylo ani jediného bodu, kudy by i nejdovednější lidská bytost mohla pravděpodobně doufati, že se jí podaří výstup na skálu. Místo, které bylo označeno křídovou značkou Maple Whiteovou jako jeho vlastní výstup, bylo teď naprosto neschůdným.
Co jsme teď měli počíti? Naše zásoby potravin, jež byly doplňovány našimi puškami, slibovaly, že vydrží déle, avšak zajisté, že musil nastati den, kdy jich bude třeba obnoviti. Za dva měsíce jsme mohli očekávati deště, a tu bychom pak byli z našeho tábořiště odplaveni. Skála byla tvrdší než mramor a každý pokus vysekati do tak veliké výše nějakou stezku byl daleko nad naše prostředky a náš čas. Nebylo tedy divu, že jsme tohoto večera zírali druh na druha velmi truchlivě a že jsme se pak zabalili do svých pokrývek skoro bez vyměněného slova. Pamatuji se, že než jsem usnul, bylo mým posledním dojmem, že Challenger sedí jako nestvůrná, volská žába u ohně, s velikou svou hlavou, kterou si držel rukama, při čemž byl patrně zahloubán v nejhlubší přemýšlení, neboť opomenul naprosto povšimnouti si mého přání, aby dobře spal.
Avšak ráno nás pozdravil Challenger zcela
