Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/162

Tato stránka byla ověřena

absolutní příkrost jest zřejma na fotografii, kterou jsem zhotovil přes kamenitou poušť.

»Je přece jisto,« řekl jsem, když jsme rozmlouvali o svém postavení, »že dešťová voda musí někde stékati. Ve skalách jsou dojista někde vodní průchody.«

»Náš mladý přítel dostává jakési záblesky jasných okamžiků,« řekl profesor Challenger, klepaje mi na rameno.

»Déšť musí někde stékati,« opakoval jsem.

»Chápe se pevně skutečností. Ale od nich jsme nuceni ustoupiti, a to jedině tím, že jsme se postupně přesvědčili důkazy, že ve skalách žádných vodních průchodů není.«

»Kam tedy voda odchází?« trval jsem na svém.

»Myslím, že se můžeme zcela dobře domnívati, že neodtéká-li zevně, odchází uvnitř.«

»Pak by tedy bylo uprostřed vysočiny nějaké jezero.«

»Tak se domnívám.«

»Jest více než pravděpodobno, že toto jezero by mohlo býti nějakým starým sopečným kráterem,« pravil Summerlee. »Veškerý útvar jest zde ovšem naprosto vulkanický. Avšak buď tomu jakkoliv, očekával bych, že se povrch vysočiny sklání dovnitř a že jest uprostřed značné množství vody, která snad odtéká nějakým podzemním průchodem do Bažiny Jaracaca.«

»Anebo zjednává rovnováhu vypařování,« poznamenal Challenger, a oba učenci se pak pustili do svých obyčejných vědeckých hádek,