Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/160

Tato stránka byla zkontrolována

dvacet stop od nás, se vznášel ve vzduchu, na okamžik nám nestvůrná křídla zastínila hvězdy a pak zmizela přes okraj skály nad námi. Seděli jsme všichni v úžasu a mlčky kolem ohně jako Virgilovi hrdinové, když se nad nimi snesly harpyje.[1] Nejprve z nás promluvil Summerlee.

»Profesore Challengere,« pravil slavným hlasem, jenž se mu chvěl pohnutím, »jsem povinen žádati vás za prominutí. Pane byl jsem velice na omylu, a prosím vás, abyste zapomenul minulého.«

Bylo to krásně řečeno a poté oba muži poprvé potřásli si rukama. Takové zkušenosti jsme nabyli, když jsme poprvé spatřili zřetelně pterodactyla. Ale stálo to za ukradenou večeři, jen když se takoví dva muži sblížili.

Jestliže však existoval na vysočině život předhistorických zvířat, nebyl tam dojista příliš hojný, neboť za následující tři dny se neudálo nic, co by jej potvrzovalo. V té době jsme přešli krajinu, jež byla jako zatarasená, pustá, a zakázaná a která se měnila mezi kamenitou pouští a opuštěnými bařinami, plnými divokého ptactva a zejména divokých kur, rozkládajíc se na sever a na východ od skal. Tímto směrem jest toto místo opravdu nepřístupné. A kdyby nebylo poněkud tvrdého hřbetu, který se táhl na samém úpatí skal, byli bychom se musili vrátiti. Mnohokráte jsme se octli až po pás ve slizu a bahně staré,

  1. Jsou to v řeckých a římských bájích okřídlené bytosti s dívčím obličejem, bledé a vyzáblé, protože jsou týrány stálým hladem. Poznámka překl.