»A kdybych snad — —?«
Její ruka spočinula na mých rtech jako teplý samet.
»Již ani slova, pane. Měl jste již býti před půlhodinou v kanceláři, k večerní službě, jenom že jsem neměla srdce, abych vás upamatovala. Někdy, až snad dobudete ve světě svého místa, pohovoříme si o tom nanovo.«
A tak se stalo, že tohoto mlhavého listopadového večera jsem se hnal ve voze elektrické dráhy, jedoucí směrem ke Camberwellu[1] a že mně při tom v nitru srdce planulo. Byl jsem naplněn horlivým rozhodnutím, že nesmí již uplynout ani jediný den, abych nevykonal nějakého činu, který by nebyl hoden mé dámy. Kdo by však si byl na celém širém světě mohl představiti neuvěřitelnou podobu, ve které se měl onen čin uskutečniti, nebo zvláštní cesty, jimiž jsem měl k němu býti doveden?
Tato počáteční kapitola se bude snad zdáti čtenářovi beze všeho spojení s mým vypravováním. A přece jen bez ní k tomuto vypravování ani nebylo došlo, neboť jen tehdy, když člověk vyjde do světa s myšlenkou, že hrdinské činy čekají všude kolem nás a když má živou touhu ve svém srdci, uchopiti se každého takového činu v dohledu, jen tehdy přeruší svůj život, jaký až dosud znal a odváží se do podivuhodného, tajemného přítmí oné země, kde odpočívají ve-
- ↑ Londýnské jižní předměstí na západ od hvězdárny greenwichské. Pozn. překl.