»Zase Maple White,« pravil profesor Challenger. »Měl asi nějaké tušení, že záhy v jeho stopách půjdou kroky hodné jeho výzkumů.«
»Měl tedy křídu, či hlinku?«
»Měl krabici s barevnými pąstelami a tu jsem nalezl s jinými kusy jeho majetku v jeho tlumoku. Pamatuji se, že bíla pastela byla vypotřebována tak, že z ní zůstal pouhý pahýl.«
»Toť zajisté dobrým důkazem,« řekl Summerlee. »Můžeme teď beze všeho přijmouti jeho vedení a jíti dále na západ.«
Postoupili jsme asi o pět mil dále a znovu jsme viděli na skalách bílý šíp. Bylo to na místě, kde přední stěna útesu poprvé jevila rozsedlinu v podobě úzké štěrbiny. Uvnitř rozsedliny byla druhá vedoucí značka se hrotem trochu uhnutým, ukazující přímo vzhůru, jako by místo ukazované bylo trochu nad úrovní půdy.
Bylo to místo příšerné, neboť skalní stěny zde byly tak obrovité a štěrbina, kterou vyzírala modrá obloha, byla tak úzká a tak zatemněná dvojitým třepením zeleně, že jen pochmurné a slabé světlo dopadalo na dno. Již po mnoho hodin jsme nejedli žádné potravy a byli jsme také velice unaveni kamenitou a nepravidelnou cestou, ale naše nervy byly příliš přepjaty, aby nám dovolily zastávky. Nařídili jsme tedy, aby zde byl rozbit tábor a ponechavše Indiánům, aby jej upravili, pustili jsme se, my čtyři s oběma míšenci, do výstupu ve skalní úzké rozsedlině.
Při svém ústí nebyla širší čtyřiceti stop, ale
