lář stromovité kapradiny. která stínila toto ležení. »Povídám, pohleďte na tohle,« pravil. »Myslím, že jest to míněno jako ukazovatel cesty.«
Tříska tvrdého dřeva byla přibita ke stromu takovým způsobem, že ukazovala na západ.
»Zajisté jest to ukazovatelem cesty,« pravil Challenger, »Co by to bylo jiného? Poněvadž náš předchůdce asi nebezpečně zbloudil, zanechal zde toto znamení, aby každá výprava, která ho bude sledovati, věděla, kterou cestou se dáti nejlépe, Možná, že při svém dalším postupu nalezneme ještě nějaké jiné známky.«
A tak se opravdu stalo. Avšak tyto známky byly povahy nejvýš neočekávané a strašlivé. Bezprostředně pod skalou vyrostla značná houština vysokých bambusů, podobných oněm, kterými jsme prošli postupem naší cesty. Mnohé z těchto kmenů byly dvacet stop vysoké a měly ostré, silné vrcholy, takže i při tom, když tu ještě tak stály, tvořily nebezpečné oštěpy. Kráčeli jsme právě podél okraje této porostliny, když můj zrak zachytil v houštině záblesk něčeho bílého. Vsunuv hlavu mezi kmeny, spatřil jsem před sebou bezmasou lebku. Byla zde ovšem celá kostra, avšak lebka se od ní oddělila a ležela o několik stop blíže k volnému místu.
Několikerými seky mačetami našich Indiánů jsme místo uvolnili a tak jsme mohli pozorovati podrobnosti této dávné truchlohry. Bylo lze rozeznati jenom ještě několik cárů oděvu, avšak na kostech nohou byly zbytky bot a z toho bylo zcela zřejmo, že tento mrtvý člověk byl
