Kapitola IX.
Kdo by to mohl předvídati?
Přihodilo se nám něco strašlivého. Kdo by to byl mohl předvídati? Nevidím opravdu konce našeho utrpení. Jest možno, že jsme odsouzeni, tráviti celý svůj život na tomto neobyčejném a nepřístupném místě. Jsem dosud tak pomaten, že sotva mohu jasně uvažovati o přítomných skutečnostech a o možnostech ohledně budoucnosti. Mým otupěným smyslům se zdá to prvé příliš děsivé a to druhé zase černé jako noc.
Nikdy se lidé neocitli v situaci horší. A také by bylo bez užitku, kdybych vám chtěl popsati a objasniti naši přesnou zeměpisnou polohu a kdybych snad chtěl žádati naše přátele o vyslání pomocné výpravy. I kdyby mohli takovou výpravu vyslati, bude náš osud bezpochyby, podle veškeré lidské pravděpodobnosti, rozhodnut dávno před tím, než by kdo mohl dospěti do Jižní Ameriky.
Jsme opravdu tak vzdáleni každé lidské pomoci, jako kdybychom byli na měsíci. Kdybychom mohli proraziti, budou to pouze naše vlastní zkušenosti, které nás zachrání. Mám zde jako soudruhy tři pozoruhodné muže, lidi velikých myslících schopností a neochvějné udatnosti. A v tom spočívá naše jediná naděje. Jenom v okamžiku, když pohlédnu na rozhodné tváře svých kamarádů, vidím v této temnotě jakýsi zásvit. Domnívám se, že zevně vypadám právě
