profesor Challenger velikou netrpělivost a neklid, prohlížeje neustále oba břehy řeky. Náhle vykřikl uspokojeně a ukazoval na jeden strom, který se vypínal ve zvláštním úhlu na břehu proudu.
»Co myslíte, že to jest?« tázal se.
»Je to dojista palma assai,« řekl Summerlee.
»To jest správné. A byla to tato palma assai, kterou jsem si zvolil za cestovní známku. Tajný průchod jest půl míle dále, na druhé straně řeky. Mezi stromy není průlomu viděti. A to jest právě zázrakem a tajemstvím celé věci. Tam, kde vidíte světle zelené sítiny místo temně zeleného podrostu, tam mezi velikými bavlníky, jest můj soukromý vchod do neznáma. Vjeďme tam a pochopíte to.«
Bylo to skutečně místo čarovné. Když jsme dospěli na označený bod u čáry světle zelených sítin, poháněli jsme oba čluny tyčemi skrze ně do vzdálenosti několika set metrů a náhle jsme se vynořili na mělké a klidné řece, jejíž voda byla nad písčitým dnem průhledná. Byla asi dvacet metrů široká a po obou stranách byly její břehy pokryty nejbujnější vegetací. Nikdo, kdo by nezpozoroval, že na krátkou vzdálenost toto rákosí si vyměnilo místo s keři, by byl naprosto neuhodl, že jest zde taková řeka a ani by se mu nezdálo o pohádkové zemí za ní.
Byla to v pravdě země pohádková, nejčarovnější, jakou si lidská představa dovede vykouzliti. Husté rostlinstvo se setkávalo nad hlavou proplétajíc se v přirozenou záclonu a skrze
