soby. Pozorují nás. A hlasem bubnu se umlouvají. Kdyby mohli, zabili by nás.«
Odpoledne téhož dne — můj kapesní zápisník mne poučil, že to bylo ve středu dne osmnáctého srpna — ozývalo se z různých končin bubnování nejméně šesti nebo sedmi bubnů. Chvílemi bily prudce a chvílemi pomalu, chvílemi jako zřetelná otázka a odpověď a jeden z nich se ozýval z daleka na východě a počínal vysokým staccatovým vířením, načež pak následovalo, po krátké přestávce, hluboké dunění ze severu. V tomto neustálém hluku spočívalo něco nepopsatelně hrozivého a nervy otřásajícího. A jako by se z těchto zvuků utvářely skutečné slabiky míšencovy a opakovaly nekonečně: »Budeme-li moci, zabijeme vás. Budeme-li moci, zabijeme vás.« Ale v tichých lesích se nic nehnulo. Veškerý mír a konejšivý klid přírody ležel za onou temnou záclonou rostlinstva, avšak ze zadu přicházela neustále od našich spolubližních stejná zpráva: »Budeme-li moci, zabijeme vás,« pravili lidé na východě. »Budeme-li moci, zabijeme vás,« pravili lidé na severu.
Po celý den tyto bubny hučely a šeptaly a jejich hrozba se odrážela na tvářích našich barevných společníků. Ba i otužilí, chvástaví míšenci se zdání jaksi zastrašeni. Avšak tehdy jsem zase poznal, že stejně Summerlee jako Challenger vynikali svou zvláštní statečností, odhodláním vědeckého ducha. Byl to právě onen duch, jenž dovedl udržeti Darwina mezi argentinskými gauči nebo Wallace mezi malaj-
