Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/124

Tato stránka byla zkontrolována

ho před nás. Avšak Gomez vytasil nůž a kdyby nebylo obrovy nesmírné síly, takže ho mohl jednou rukou odzbrojiti, byl by ho míšenec dojista probodl. Věc se skončila narovnáním, protivníci si musili podati ruce a tak máme naději, že vše skončí dobře. Pokud se týče nepřátelství mezi oběma učenci, je trvalé a hořké. Musím připustiti, že Challenger jest nejvýš vyzývavý, ale Summerlee má zase ostrý jazyk a tím činí věci horšími. Předešlého večera řekl Challenger, že mu na tom nikdy nezáleželo, aby chodil po březích Temže a díval se na řeku, poněvadž je vždycky smutné zříti místo svého nenadálého konce. Tím chtěl ovšem říci, že bude jeho kolega hozen po smrti do vody. Sám jest ovšem přesvědčen, že jest určen býti pohřben ve westminsterském opatství[1]. Summerlee však odpověděl s kyselým úsměvem, že slyšel, že londýnský blázinec dosud nebude stržen. Ale domýšlivost Challengerova jest příliš veliká, aby připustila, že by se dal doopravdy pohněvati. Usmíval se jen do vousů a opakoval neustále: »Tak! Tak!« A sice takovým dobrosrdečným tónem, jako by mluvil s dítětem. V pravdě jsou dětmi oba. Jeden jest děckem svárlivým a vyzáblým a druhý zase nesnesitelným a nudným, avšak oba při tom mají mozek, jenž je umístil do přední řady vědeckého století. Ano, mozek, povaha, duše! — Ale teprve když vidíme ze ži-

  1. Tam bývají pochováni nejslavnější angličtí mužové. Poznámka překl.