náklonnost u obou, ale já jsem jí nikdy nepocítila.«
»Avšak musíte přece — vy, s vaší krásou, s vaší duší! Ó, Claudie, vždyť jste byla stvořena, abyste milovala! Vždyť jest to pro vás nutností!«
»Musíte čekati, až se to dostaví samo.«
»Ale proč mne nemůžete míti rada, Claudie? Zaviňuje to můj, zevnějšek, či co?«
Nepovolila ani dosti málo. Napřáhla ruku — takovou krásnou ruku a při tom byla její pósa, když se nakláněla, tak skvostná — a sklonila mi hlavu vzad. A pak se mi podívala do zvráceného obličeje s úsměvem nesmírně čtveračivým.
»Ne, tím to není,« řekla konečně. »Nejste hochem, kterého by byla příroda učinila marnivým a proto Vám mohu bezpečně říci, že to není tím. Leží to hlouběji.«
»Je to moje povaha?«
Přisvědčila vážně.
»A co mam činiti, abych to napravil? Posaďte se a promluvme si o tom. Ne, nechci opravdu nic, jen se prosím posaďte.«
Dívala se na mne s jakousi nedůvěrou a podivem, což působilo na moji mysl více než její prostosrdečná důvěřivost. Jak to vypadá prostě a zatroleně, když to máte před sebou černé na bílém! A možná, že to jest přece zase jen nějaký cit, kterýž jest vlastním jenom mně. Ale buď jak buď, usedla přece.
