které vedly k nejpozoruhodnější výpravě všech dob tak, aby nevrátím-li se již do Anglie, bylo tu nějaké sdělení, jak se věc udála. Píši tyto poslední řádky v salonu boothského poštovního parníku »Francisca« a budou poslány na pevninu lodivodou a doručeny panu M. Ardleovi. Budiž mi dovoleno nakresliti ještě poslední obraz, než zavru svůj zápisník — obraz, jenž tvoří poslední vzpomínku na starou zemi — a který vezmu sebou. Jest vlhké, mlhavé ráno v pozdním jaru a padá řídký a chladný déšť. Tři postavy v nepromokavých pláštích, které se mokrem lesknou, kráčejí po nábřeží, směřujíce k přístavnímu můstku velikého poštovního parníku, na němž se třepetá modrá vlajka. Před nimi tlačí nosič vozík, naložený vysoko kufry, uzly a skříněmi na pušky. Profesor Summerlee, dlouhá to, melancholická postava, kráčí vlekle a se skloněnou hlavou jako člověk, jenž již teď má o sebe velikou starost. Lord John Roxton jde prudce a jeho hubená a dychtivá tvář září neustále mezi loveckou čapkou a vlněnou rouškou na bradě a spodní části obličeje. Pokud se týká mne, jsem rád, že mám za sebou únavné dny příprav a bolesti rozloučení a nechybuji ani dosti málo, že je to v mém vzezření také viditelno. Náhle, právě když docházíme k lodi, ozve se za námi výkřik. Jest to profesor Challenger, který slíbil, že se s námi rozloučí. Běží za námi a dosud vidím jeho zlostnou, odfukující postavu s rudým obličejem.
»Nikoliv, děkuji vám,« praví. »Na palubu ra-
