Tato stránka byla ověřena
96
Zapomenout.
Vichrů nářek nocí vane,
venku je tak zima, zima
i v té duši rozervané.
Tam i tady táhnou mraky.
— A když všecko v hrobě dřímá,
chtěl bych taky,
chtěl bych taky zapomenout.
Ale mně to hlavu mámí, —
jděte, jděte, stíny teskné…
A zas obraz jeden známý,
ah, tos ty a tvé to tahy,
tmavý zrak se v slzách leskne: —
»Nesmíš, drahý,
nesmíš, drahý, zapomenout!«
A tvůj ret se zachvěl na mém,
nad námi se láska chvěla,
večer hořel v lesku samém
a my sami, sami byli…
A ty, duše má, bys chtěla
tuto chvíli,
tuto chvíli zapomenout?
