Zůstaň, zůstaň… V pláně hole
z její čela svit se line
a kol hlavy v gloriole
září světlá hvězda sterá.
A kol noc je tmavá, šerá,
jen to světlo do tmy září,
do té poušti nehostinné
a v to prázdno ňader mých.
A jde zvolna před mým okem
zářící a krásná, jde mi
s leskem v oku přehlubokém
a s tím teskným, plachým želem
a s tím bílým, bílým čelem
a s tou nocí tmavých vlasů
a jde s myrtou, liliemi
v rozpuštěných kadeřích.
A tam, svěžích ňader vlna
mlhavým kde spjata šatem,
tam plá vonná růže plná.
A lem bílé její řízy
zvolna už v té noci mizí.
Svatá paní, zůstaň, zůstaň…
Cos jí vzplálo v oku vzňatém —
zůstaň, zůstaň, paní má!
A já zřel, jak ohlédla se,
plno smutku v bílém čele,
plno, plno slzí v řase —
A já jenom ruce spínal
a já dál se rozpomínal —
darmo, darmo! — jenom v dáli
haslo světlo rozechvělé
a já v tmě stál sám a sám.
Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/90
Tato stránka nebyla zkontrolována