Pak zdálo se mi, že mne to tam volá,
že tato vřava omamná a vírná
a jásající snad by přehlušila
ten pustý výkřik, který v duši dřímá.
A zdálo se mi — co vše se mi zdálo! —
Leč v tom jsem cítil, že mne cosi mrazí
a příval dolů se břehu mne trhá
a potom vím jen, že jsem vzkřikl hrůzou
a že jsem cítil drsný výsměch smrti
a že jsem potom ještě v dáli zahled’
na vodách těch se leknín zmítající,
jak rvaný proudem tone, hyne, mizí.
Pak vůkol bylo všecko zpustošené.
A když jsem pozděj břehem chodil v pláči,
jen kalnější ty vlny byly rmutem
a to dno dole hlouběj bylo zryto,
jak vždy, když mraky v horách k zemi spadnou
a rozvodněné potoky a řeky
se vrhají jak dravci do údolí.
Teď dávno už je všecko oplakáno
a vody tiše přes kamení plynou
v hlubokou propast moře neznámého,
tam, odkud není návratu už zpátky —
leč na těch vodách oko darmo hledá
květ jediný. Jen časem měsíc bílý
se zachvěje a svitem boluplným
v ty hluboké a tiché vody skane
a chvíli tiše na povrchu hrá si.
A tu si často myslím na ty chvíle,
když ten květ čistý jako dívčí duše
byl tiše líbán lunou zádumčivou,
Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/80
Tato stránka nebyla zkontrolována