Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/30

28

 a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha
 tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahá
 tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny…
 Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný!
 Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu!
 Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů,
 z těch luzných záchvěvů a z toho objímání
 i z toho, na čele i vyjasněné skráni
 co jarem válo nám… Kde jsou ta vřelá slova? —
 Kol ticho hluboké a noc ta červencová
 nic neví, nepovi. Jen ve haluzích sosen
 cos kvilí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen
 a v čele studeném mi upomínka vázne,
 když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné.
 Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný
 a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny.
 Jak všecko zaniká! — Ó moře dávných časů,
 když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu
 kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím
 teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým
 a s bledým panošem se scházívala tady
 za jarních večerů, když kolem ze zahrady
 nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek
 a líbal čela jim a z tichých radovánek
 je budil na chvíli, by pak jim šeptal ve sny
 vše ještě, blaženým a všemi květy vesny
 jim snění ovíjel… Kde jsou ty chvíle všecky,
 rtů její usmání i vlídný pohled dětský
 z pod snivých dlouhých brv — a ruka jeho kde je
 k sladkému objetí!… Cos kolem jen se chvěje,
 vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně
 přesídlil asketa a s knihou na svém klíně
 tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel
 a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel