Viz, já teď tuším, z žití most
jen láska k ráji klene,
když nejvíc bolí minulost…«
Tvé oko bylo lehce zamlžené.
»Ó miláčku, mé světlo, vím«
— já děl ti retem blouznivým —
»ty chvíle bezejmenné
jsou požehnáním našich čel,
jsou vůní a jsou září
a květem, který rozpučel.
— Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?
Když potom láska prchne nám
k těm nadoblačným výšinám,
a úsměv z našich tváří
když vymizí — — Ó jak ti říc’.
v ten život pustý, holý,
rci, co nám ještě zbude víc?
Zda hrůzněji pak život nezabolí?
Když bez cíle a bez dechu
jdem k hrobu v ryčném pospěchu,
když drsný život svolí
nám z mladosti se přenésti,
ó drahé dítě, rci mi,
co je to, co je za štěstí…
Kaminský: Den štěstí.
