List k duši.
Víc, nežli jen tvé sladké pousmání
a než tvých očí tichá záře hvězdná
a víc, než úsměv jara na tvé skráni
mne okouzlilo: — je to duše plání,
jež v oku září hluboká a bezdná.
A píšeš mi, číš žití pukající
že zvolna tobě z mdlé už padá dlaně…
Vím, kde jsou srdce veliká a snící,
tím bouří víc a více vášně hřmící
a více zkoušky bůh vždy sešle na ně.
Však čím víc bouří teď tvé čelo chvátí
a mladou skráň, tím bůh má tebe radši,
a čím víc hoře v mladé ňadro dá ti,
tím spíše ví, že, až se jaro vrátí,
to štěstí malých tobě nepostačí.
A proto vítej všecky rány Joba
a proto trp a v bolesti své němé
si nezoufej… až přejde zkoušky doba,
v den štěstí slavný sejdeme se oba
a na svém srdci všecko nalezneme.
Pak, drahá, půjdem spolu, v ruce ruku,
a budem vědět, co tam na dně dříme,
až na procházce, v stínu starých buků
naslouchat budem vlastních srdcí tluku
a k hlavě hlavu tiše položíme.
