Ten šílený a fantastický rej
mne horečným a těžkým sněním chvátí —
ó nedívej se na mne, nedívej,
ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,
ten pohled v duši zase oživí mi
vše zapadlé — ó nech mne, nech mne, nech,
proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy,
a staré rány jítřit nadarmo!
A přece, drahá, přece, zdá se mi,
že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí
že je opět jaro na zemi
že být mohu šťastným opět chvíli,
že voní bez, kde spolu sešli jsme se,
a že je kolem vlídný, hvězdný mír
a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese
a v podvečer šum lesů umlká.
A my v tom tichu, jímž jen slavík štká,
v tom svatém tichu my jen, drahá, sami,
u nožky tvé se modrá podléštka,
tvá hlavinka se kloní myšlénkami
a ruka má tvou malou ručku hledá
a druhá bloudí nocí vlasů tvých,
a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá,
mou těžkou hlavu sladce kolébá.
A oč tě oko prosí, ty to víš,
jsme sami dva a večer tiše padá
a v lokti mém se náhle celá chvíš,
jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,
a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý
s mým dechem splývá v moři polibků,
a dech tak čistý vlá kol naší hlavy,
jež k ňadrům padá štěstím opilá.
Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/110
Tato stránka byla ověřena
108