V podvečer jejího sňatku.
Dnes naposled smím myslit na tebe,
dnes naposled to teplem dýchat bude —
ta vzpomínka už zítra zazebe
a vdechne mráz do samoty mé chudé.
A sedím sám, jen lampa hoří u mne
a obraz tvůj se dívá se stěny,
a to tvé oko blouznivé a dumné
se dívá na mne, jak tu sedím v snách.
A jak se vlídně dívá do snů mých,
jež zjasnilo mi pohledem tím jedním,
kol šílený a démonický smích,
že chvěji se tu jako dítě před ním.
A jásavá a nezkrocená vřava,
divoký požár pustých myšlének
a jako upír kol cos poletává
a uléhá mi těžce na prsa.
Vzkřik šílený a srdcervoucí sten
a zas ta sladká mladé lásky slova,
jak zapláče, kdo z duše nešťasten,
jak srdce paprsk přece ještě chová…
Co chci ti říci? — Víc to ani nevím,
mé čelo pálí divý, ostrý mráz.
Ó co je to v tvém čistém oku děvím,
co lítostí mi duši rozrývá!
