Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/103

 — Je to darmo, chtěl bych, abys u mne
 byla tady v hodině té slední,
 viděla bys, nechvěl bych se před ní,
 já bych hleděl jen v tvé oko dumné
 dlouho, dlouho… A ty šla bys zpátky,
 jsi tak krásná — svět už na tě čeká —
 a tvůj milý zašel do daleka,
 do daleka zašel bez památky —
 A ta cesta… kam ta cesta vede?
 Ještě žádný nazpět nešel po ní,
 žádný, žádný — — Vlhký pot se roní
 po čele a po té skráni bledé —:
 žádný! — žádný! — Proč to slovo bolí?
 Zde je život, tam hrob chudý, holý,
 život, život — a tam úsměch kostry,
 za nocí ten mrazný vítr ostrý
 a svit luny, který plaše chýlí
 se s těch mraků protrhané šedi
 na ten hrobní, pustý kámen bílý…
 a hle, měsíc ztrnule tak hledí
 na ty kříže, přes něž v dál se žene
 noční ptactvo maně vyplašené
 a ta žlutá, pošlapaná tráva
 zoufalé své dumy vyšeptává —
 — — — — — — — — — — — —
 spěte, spěte, lehká buď vám země,
 pokoj s vámi — — — — — — — —
 — — — — vidíš, ty má milá
 ty bys ke mně hlavu naklonila —
 ta tvá hlava! — — Ah, jak teskno je tu
 a že žádný, žádný nejde ke mně,
 ni má milá s kytkou jarních květů,
 žádný, žádný — — hlavu mi to mámí —
 jen ty stíny vidím kolem sebe,