Tato stránka nebyla zkontrolována
Psáno v horečce.
Ovaňte mi čelo květů vůní,
já jít nesmím do lesů a nikam,
já tu jenom umírání zvykám,
chvěji se tu nad závratnou tůní,
srdce mi to rve a hlavu mámí,
teskné stíny vidím kolem sebe,
bolestný a sladký úsměv známý
a ten pohled, který v duši zebe…
Kdybych umřel!… Vy, jež kryje země,
spěte, spěte… Ah, jak teskno je tu! —
a že žádný, žádný nejde ke mně,
ni má milá s kytkou jarních květů.
Ah, má milá — — — — — — —
— — — — — — — — — — —
Ó ty dítě, jest-li v neshledání
stiskli jsme si ruce naposledy,
ty to nevíš… Co mi umřít brání,
opustit ten život plný bědy?
