jí pomoc seslal. Pospíchala domů, ale přece se zastawila na cestě u osamělé kapličky sw. Josefu zaswěcené a tam wroucně k tomu patronu se modlila, by se nad ní a sirotky jejími smilowal. Posilněna důwěrnou modlitbou došla domů, a hned lačným dítkám jídlo strojila, rozdělíc jim dříwe po kousku chleba. Knedlíky byly uwařeny, a wdowa práwě s dětmi okolo stolu sedala, tu zaklepe někdo na dwéře. Žena běžela otewřít, myslíc že to někdo domácí, ale widěla při swětle loučí twář cele cizího mládence.
„Prosím was, matko,“ žádal dojemným hlasem, „můžete-li mě nechat někde w koutečku přenocowat, a máte-li nazbyt sousto chleba; nikdo mi nechce we wesnici nocleh dát. Dále již nemohu jíti, je čírá tma a nohy moje sou zmozoleny a tělo chůzí a hladem umdleno. Jsem chudý pocestný, můžete-li dát, Pánbůh wám to zaplatí.“
„Jen pojďte dál; co mám to dám,“ řekla wdowa a hned musel sednout wandrowní za stůl a s nimi jíst. Když pojedli, dala mu kus chleba, ale sama nejedla, aby se pocestný s dětmi nasytil. Měla jen jednu peřinku jako drchničku, a podušku pod hlawu, ostatní peřiny zastáwal měkký wonný mech. Jak nejlépe mohla, uspořádala pro pocestného měkké lože.
