nemějte starosti, že w šírém swětě zahynu, láska mne powede a ostříhá na wšech cestách mých. Jaká to bude radost až wám bratry přiwedu, a zdrawá do wašeho náručí se wrátím!“ Tak a ještě mmohem úsilněji prosila a dotírala na rodiče Bohdanka, až konečně swolili, ačkoli s hořkými slzami a s těžkým srdcem.
Nyní si uchystala Bohdanka pocestní šat a za několik dní byla na cestu připrawena. Když se od rodičů loučila, dala jí matka prsten s ruky a řekla: „Po tomto prstenu tě moji starší synowé poznají, to byla jich nejmilejší hračka, když sem je na klínu držíwala.“
S bolestí požehnali rodiče swé jediné drahé dítě, a s těžkým srdcem se i Bohdanka s nimi rozloučila. Než úmysl její ani na okamžení neochábl. Odhodlaně pustila se do dalekého swěta bez průwodce, bez ochrance, jen čistá láska sesterská bděla nad ní a nedala jí klesnouti.
Dlouho chodila, aniž se byla čeho o bratřích dowěděla. Jedenkráte přišla do welkého lesa, a bloudíc drahný čas po něm, našla chaloupku, do níž wešla. Bylo tu chladno a líbo, ale i ticho a pusto; Bohdanka sedla, a čekala kdo přijde. Najednou se
