Na to sedl na třínožku a pilně šil. Žena přišla do swětnice, a že bylo práwě poledne, uchystala na stůl talíře a dala oběd. Wšecko se wedlo dobře, jak přišlo ale na pečeni, tu nastala z čista jasna bouřka. „Kdo snědl holoubě?“ znělo prwní udeření.
„Mne se neptej, já ne, wždyť sem ani newěděl, že je pečeš,“ zněla zase odpowěd, a to šlo w jednom kuse dále, otázka za otázkou, odpowěd za odpowědí. Šwec se nepřiznal, až konečně řekl, že to žena sama snědla, co na něm na ubohém nyní pohledáwá.
Nu dobře tedy, necháme hádky prozatím; ale od té chwíle nebudeme jeden ani druhý mluwit. Který by dříwe promluwil, na tom to zůstane, že holoubě snědl. Tak rozhodla šewcowá a dle jejího wýroku muselo se státi.
Od té chwíle bylo w šewcowě domu jako w hrobě. Mrzelo je to dost; šewcowá nemohla se wadit a klewety wyprawowat, šewci se zase stýkalo, že nemůže odpowídat a zpíwat, i raději by její wádu byl poslouchal než to mrtwé ticho snášel. Ale prwní slowo wyřknouti přece nechtěl jeden ani druhý. Byl třetí den od té doby, co naposled spolu mluwili, když zastawil u domku kočár, sloužicí skočil dolů a ptal se na cestu k městu. Již měla šewcowá hubu otewřenou na odpowěd, ale
