„Kdybych já byla jen tak welká a silná jako jste wy, já bych je hledala tak dlouho, až bych je našla.“
„Milá panenko, swět je welikánský, wy byste se w něm ztratila, jako zrnko máku na šíré pláni, to je bláhowá myšlénka,“ wymlouwala stará děwečka Bohdančinu řeč. Ale to zmužilé děwče nepustilo myšlénku mimo sebe. Kudy chodila, tudy myslila na ubohé bratry, myslila na žel swých rodičů, které často potají plakat wídala, a den ode dne byl úmysl její pewnější wydati se na cestu, až jen síly nabude.
Rok po roce plynul, a Bohdanka wyrostla jako jedle, tělo její bylo jako ulité, a twář krásná, krásnější byla wšak její čistá, cnostná duše. Po celý ten čas nezapomněla ani w okamžení na swé předsewzetí, a když počítala osmnácte let, umínila si, že tu pouť nastoupí. Jednalo se tu jen o to, co tomu rodiče řeknou, a zdali milowané dítě do swěta pustí. Bohdanka měla ale pewnou wůli, na rodičích swolení wyprositi. Jedenkráte seděli otec a matka wedle sebe, a oba zpomenouce na swé syny, zaslzeli; tu přistoupila Bohdanka k nim, a wzala je za ruce řkouc: „Mamičko, tatíčku, neskrýwejte přede mnou slze, já wím již co wás trápí, a chci wám pomoci.“
