owšem trochu dlouhou chwíli, ale ona chodila po údolí a po lese, aneb krášlila swé obydlí, wydutou wrbu. O pokrmy starat se nemusela, neboť po každé w čas měla snídání, oběd i wečeři we wrbě, a ač wěděla, že jí to bratří nosí, přece žádného newiděla. Brzy byl len tak daleko zrostl, že jej musela Bohdanka plet, a tu bylo na čas práce dost. Od pletí až k trhání lnu opět doba uplynula, a již měla čáku, že dlouhou chwíli míti nebude. Ona pilně prostírala len na rosu, obracela jej a když byl odrhnut, zklepán a zwochlowán, byl měkký jak hedbáwí. Nářadí k tomu jakož i wřeteno a přeslici s kuželem našla w čas potřebný we wrbě. Nyní měla již wšecek len w žemních a mohla začít příst. Sedla tedy ke přeslici, a již se wřeténko točilo jako čamrda; zpomněla si přitom na swé rodiče jak sedáwala s matkou a Dorotkou při přeslicích a otec jak wšelicos powídáwal aneb čítal.
„Teď budou sedat sami“ myslila si w duchu „a budou na mne pamatowat kde asi jsem, a jestli mne do smrti uwidí. Ráda bych byla, kdyby do zejtří úkol můj hotow byl, ale to není možná. Wšak uplyne čas co newidět, a Pánbůh nedopustí, aby se nás rodiče nedočkali.“ Přitom utřela slze, které jí byly do očí wstoupily záslěrou, a když ji zase spustila,
