wypočíst. Tam ji zlatowlasý mládenec s wozu ssadil a řka: „Nyní si pomoz sama!“ zmizel.
Bohdanka se ohlédla kolem sebe, a widouc ty wysoké skály a to prázné údolí, newěděla kde má bratry hledat. „Snad jsou na některé skále,“ prawila sama k sobě; „ale jak tam nebohá wylezu?“ I chodila od jedné ke druhé, až se u té zastawila, která se nejpřístupnější býti zdála. Aby mohla snáze lezti, wykasala sukně, ale w tom jí ze zástěrky kostičky wypadly. A hle, jaký to diw! z kostiček udělal se žebřík, dosahující až na wrchol skály. Hbitě začala Bohdanka po špruhách lezti až se šťastně na poslední dostala, a w jeskyni se octla, kde hned na prwní pohled widěla, že obydlí bratrů našla. Stálo tam sedm postelí, u prostřed stůl a na něm bylo pro sedm osob prostřeno. Krmí tu bylo dost, a oheň nebyl ještě wyhasnul. Honem tedy wybrala Bohdanka co potřebowala, a začala strojit sedmero jídel, pro každého bratra jiné. Hotowa jsouc s wařením, postawila jídla na stůl, swlékla prsten matčin s prstu, a položila jej pod talíř, který byl na prwním místě, neboť se domníwala, že tam jistě nejstarší bratr seděti bude. Potom wšecko urownala, skrčila se za jednu postel, a
