rowala, až když slawík umlknul, a na něho se ohlídl, tu i ona očí pozwedla, a zrak utkwěl na twáři krásného jinocha. Jistě zabloudil a je lačný, pomyslilo si dobré děwče, a lehkým krokem, tak že ani tráwa pod jejíma nohama neulehla, běžela k cizinci. Tu pohlédl do těch očí a zdálo se mu, že se díwá do krystalowého jezera, w němž se modré nebe i se sluncem září. Když promluwila, zněl mu její hlas mnohem líbezněji, než před tím zpěw slavičí.
„Mládenče, tys jistě zabloudil, a chceš bych ti cestu ukázala, aneh žízníš, a milé bylo by tobě občerstwení. Wstup pod střechu naši, bychom tě uctili a potom powíš, co tě sem přiwedlo.“ „Ano, zabloudil sem“ odpowěděl Mladoň; „stýskalo se mi na swětě a dobrý Bůh se nade mnou smilowal, a dowedl mne do ráje k tobě. O kýž newede nižádná cesta z toho údolí, bych wěčně u tebe zůstati musel; a wšak byť bych i odešel, ty zůstaneš wždy mou průwodčí hwězdou. Ústa moje chceš občerstwiti, ale duši si rozplamenila, a ta bude od té chwíle po twém pohledu práhnout jako žízniwý poutník po kapce wody.“
„Nemluw takowá slowa ke mně, já ti nerozumím. Jsem jen sprosté děwče, jméno mé je Viola,“ pra-
