Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/101

W tichém zamyšlení pozorowal, jak zwířátka po louce laškují pár a pár, mládě jak se k matce wine, holoubky jak se líbají, stromy k sobě sklánějí, kwítí jedno k druhému tulí; i pomněl na domow, na matku, na otce, bratry a sestry. Začalo mu býti okolo srdce ouzko a bolno, tak že zaplakal a daleko od zámku býti si přál. Rákosí zašustilo u jeho nohou, mezi ním widěl loďku a za ním welký modrozelený rybník. Sedl na loďku a ta wodou houpaná nesla ho šik a šik až na druhý břeh, kde ještě nikdy nebyl. Přešel zelenou dubinu a widěl údolí, w tom údolí pak wršek a na tom wršku chaloupku, okolo chaloupky kwětoucí stromy, loubí a kwítí, z loubí ale zněl zpěw slawičí. I šel blíž a blíže, nehledě kde cesta wede, kráčel přes wšecko, až byl u chaloupky. Tam seděla Viola pod zeleným loubím a předla, u ní orel a na jejím rameně slawík. Mladoň nemohl zraky odwrátit od ní, neboť byla překrásná. Zrůst její byl štíhlý jak palma, twář bílá růžowě prokwítala jako ranní čerwánek, pleť byla hlaďounká jak hranostaj, wlasy se jí wlnily po šíji, jako klasy zralé pšenice, ústa byly dwě šňůrky zralých lesních jahod. Ale oči, k čemu měl Mladoň ty oči přirownat? Wždyť se ještě do nich nepodíwal. Chwíli Violka ani mládence nepozo-